VLAK

Dílo náhody může někdy vnést do situace humor i tam, kde se to nečeká. Když Divadlo Ve středu vykoplo v květnu premiéru Autobusu, Praškeble v červnu reagovala Vlakem. Letos v Lanškrouně prostě máme premiéry dopravních prostředků.

Na rozdíl od Autobusu však Vlak humor až na situační drobnosti postrádá. Válečný příběh belgického spisovatele Georgese Simenona nás přenese do červnových dnů 1940, kdy probíhala třiačtyřicetidenní bitva o Francii. Ta shodou okolností skončila před 82 roky na den přesně 25. června porážkou Francie, kterou si na dlouhé čtyři roky podmanilo Německo. A tak diváka zasáhnou zcela jiné emoce, než je veselí.

Hlavní postava Nikolas Lambert, opravář rádií a otec tří dětí, nás seznamuje s paradoxem svého života, když na začátku hry vzpomíná na krátké válečné období Francie jako na nejlepší dny svého života. Válka vytvořila ve hře neviditelné, ale všudypřítomné pozadí, které urychluje události, zjitřuje emoce, maže sociální status lidí a dává naplno vyniknout charakterům osob i jejich morálním hodnotám. Nicolas Lambert, ztvárněný Jiřím Zpěvákem, nás nechá nahlédnout do svého tuctového života s ženou, „která na něho zbyla“, a milující dcerou Christine. Při úprku z obsazované části Francie se spolu s dalšími lidmi snaží dostat na západ do bezpečí a skončí oddělen od manželky a dcery se skupinou lidí ve vagónu pro dobytek. Několik dní společně putují obsazovanou Francií z Fumay do La Rochelle. Nicolase Lamberta osud vtěsná do tísnivého prostoru s řádovou sestrou, maminkou Odette s dítětem, kriminálníkem Rogerem, tanečnicí Brigitte, Vincentem a mladou Annou. Vlak není jen místem, kde se lidé setkávají, ale i symbolem času a osudu, který se za války rozjede a není kam z něho vystoupit.

Kouzlo divadla je především v osobním setkání publika s diváky, ale ani tady není divadlo jako divadlo. Když budete sedět na balkóně Národního v Praze, bude od vás podium tak daleko, že stěží rozeznáte herce v jednotlivých rolích. Ve Foree vám herci při náletu na vlak skočí pod nohy a vy doslova cítíte jejich pot i dech a v nitru duše váháte, jestli jim nepomoci ze země. Takhle zblízka vám neuniknou žádné emoce, protože de facto sedíte na jevišti, jste součástí hry. Když stísněný prostor vagónu a horko doprovodí promyšlený zvuk, není náhoda, že vás občas zamrazí v zádech.

V dobytčáku, v tísnivém až odpudivém prostředí páchnoucího vlaku, prožije Nicolas krátké, ale intenzivní a opětované vzplanutí lásky k tajemné Anně. Ta sice svým přízvukem a signály naznačí jakého je původu, ale více se o ní nedozvíme. Role Anny byla dvojnásob těžká, protože krom přízvuku stála právě na ní tíha uvěřitelnosti celého příběhu. A láska a zamilovanost se hrají těžce v životě i na jevišti. Bára Poláková svou Annu vystřihla skvěle, bez velkých gest s lehkostí, dalo by se říct očima. Když si v lavoru myje podpaží nebo pere spodní prádlo a laškuje s Nicolasem, byly to scény dojemné svou intimitou i vzrušující zároveň. Nicolas Jiřího Zpěváka jí pomáhal nejen intenzivním očním kontaktem, ale i svou přímočarou nejistotou a rozpolceností zamilovaného ženáče a otce v jedné osobě.

Že to s válečnou láskou nedopadne dobře, tušíme od začátku. Nicolasův prohřešek chápeme shovívavě a dílem ho hrdina vykupuje svou odvahou a snahou pomoci. Nicolas, tak jak to v životě bývá, se záhy ocitá zpět ve svém životě ve Fumay. Stejně jako celá Francie po 25. červnu 1940. Je to ale jiná Francie i jiný Nicolas. Stát je pokořený silou Německa a stává se podhoubím kolaborace a udavačství. Nicolase trápí láska k Anně i její další osud. Ten se ve hře nedozví Nicolas ani diváci, můžeme ho jen tušit.

Nebylo by fér nezmínit i další role, které dokreslovaly válečný příběh. Ve čtyřroli musím pochválit Ondřeje Karlíka, který si poradil s úřednickou polohou nádražáka, souseda, četníka i imigračního úředníka. Nevděčnou roli podváděné manželky Marie a rázovité ženy zvládla talentovaná Petra Pecháčková stejně dobře jako být matkou své dceři Christine, kterou zahrála drobná Lucie Kučerová. Trojice obhroublého kriminálníka Rogera v podání Jakuba Joklíka spolu s Vincentem Tadeáše Maňky a Brigitte Denisy Špinlerové sehrála boční linii příběhu se svéráznou chemií lidí z drsné čtvrté cenové skupiny.

Režisér Jan Střecha už několikrát prokázal, že má čich na náměty her. Čert ví, jak to dělá, ale dokáže je zasadit do aktuální situace více, než si chceme přát. Divadelní hru Vlak začala Praškeble zkoušet před více než rokem a nikdo si tehdy rozhodně neuměl představit, jak bude téma migrace a války letos znovu všudypřítomné.

Praškeble dokazuje nejen to, jak mocná je láska za války, ale i láska k divadlu. Protože i herci, kteří už dávno opustili univerzitní lavice, si na něj dokáží najít čas. A já mám chuť, tak jako mnozí další, jít na představení ještě jednou, až se vyladí znalost textů a zmizí lehká premiérová nervozita.

František Teichmann, foto autor