DRAK V L´ARTU, DRAK V NÁS

Pod slovem dobrodruh si představí valná většina z nás Indiana Jonese šmrncnutého Edmundem Hillarym. Pokud však slovo dobrodruh vnímáte šířeji, může se vám do něho vejít i režisér Jan Střecha. Ten se se svým divadelním souborem Škeble vydává do nejistých vod a příkrých stěn náročných dramatických her, kam se profíkům na venkovských štacích nechce a ochotničtí amatéři raději ani nenahlédnou.

Drak od ruského dramatika Jevgenije Švarce není rozhodně potok, který stačí s rozběhem a klackem v ruce přeskočit. Záludný je už fakt, že hra je bezmála osmdesát let stará a na scéně se objevuje hodně upovídaných postav. Nelze opomenout ani ruskou duši autora, která si potrpí na větší než malé dávky emocí, sentimentu a vyznání, než jsme tady, na pomezí západoevropské strohosti, zvyklí. Režisérské zásahy byly určitě nutné, ale i tak se někdy herci s těmi city pořádně zapotili. Uvěřitelně a se ctí to zvládl "klaďas" Lukáš Bartoš v roli Lancelota i jeho vyvolená Elza, kterou si zahrála Kateřina Voleská. Každopádně ač to byly role de facto hlavní, vůbec jsem jim tu jednoznačnou čistotu duše nezáviděl. To se nehraje snadno. Naopak jsem tak trochu záviděl všem třem dračím hlavám, ve kterých se snoubila inteligence s celou kupou odporných vlastností. Každá z hlav v podání Pavla Studeného, Jana Dolečka a Šimona Vávry nabídla sic malou, ale velmi šťavnatou roli. Tu si pánové uměli užít, byť asi nechali ožít své nejtemnější démony. Dračí hlavy byly odporné, ale zlo v nich klokotalo, tak nějak přirozeně, očekávatelně. O to horší zlo bylo to, které se probouzelo v lidech, nebo do nich tak nějak samozřejmě prosáklo. V tomto momentu je hra nejděsivější a až mrazivě aktuální. Autor hru napsal v roce 1942 a primárně v ní varoval před fašizmem, kterému v polovině minulého století podlehly miliony lidí po celém světě a nejvíce v zemi Goetha. Jenže tohle prosakující zlo, tenhle drak v nás nemá jedinou podobu, ale mnoho jiných, jak víme z poválečných dějin světa i každodenních zpráv.

Pro svět není tragické to, že se objevují draci se svými choutkami až v parlamentu, ale to že jim dokážeme sloužit. Ať už je to ze strachu, vlastního pohodlí, prospěchu nebo jiné formy vypočítavosti. A právě vypočítavé zlo, které se usadilo v bezpáteřním purkmistrovi a jeho synu Jindřichovi nabídlo výrazné role pro Martina Bureše, respektive Víta Šemberu. Snad mi odpustí poněkud lidový příměr, ale ten i svou fyziognomií a schopností neutuchající slizké vysmátosti seděl v této roli jako "zadek na hrnci". Když s karafiáty v ruce a zářivým úsměvem posílal Elzu zabít Lancelota, představoval děsivější bytost než všechny tři dračí hlavy dohromady. Bláznivý purkmistr uvolnil široké možnosti pro až "menšíkovské" nadání Martina Bureše. Ten nezaváhal a téměř improvizačně servíroval divákům směsici specificky českých "kulturních" odkazů počínaje Hurvínkem a konče Milošem Zemanem. Jeho transformace do čajové konvice bavila stejně jako dokonalost imitace hlasu našeho prezidenta. Ale možná toho bylo o píď víc, než to chtělo. A humor pak zastíral děsivou podstatu toho, co se děje pod první linií děje.

Pokud jste během prvního dějství dostali snad pocit, že s koncem draka nastane šťastný konec, byli jste na omylu. Drak se dostal pod kůži lidem natolik, že si bez něho nevěděli rady a tak vzpomínají na staré dobré časy. Ti nejdrzejší pak převezmou otěže jeho krutovlády do vlastních rukou a neštítí se ze široka užívat ani jím zaběhnutých pravidel.

Je skvělé, že si třicet let od sametu můžeme v Lanškrouně užít dílko, které v Sovětském svazu nebylo nikdy zakázané, ale pro jistotu ani dovolené. Protože co kdyby někoho napadlo, že ten příběh sedí na nejednu historickou epochu a učí rozeznávat pravdu od lži i někdy těsné rozdíly mezi dobrem a zlem. Učí ještě jednu, u nás v Čechách bohužel mnohem aktuálnější věc, než by mi bylo milé, a totiž potřebu nevzdávat se svých práv, pachtit se za pravdou a proti všemu, což zavání křiváctvím. Myslím, že to lze označit za boj o demokracii.

Perličkou sobotního představení byla přítomnost dvou dam, překladatelek této hry z ruštiny. Stálo tedy za to zeptat se na dojmy a postřehy právě jich. "My jsme se snažily velmi věrně držet textu tak, jak tam byl a neuhlazovaly jsme ho ani nedělaly aktuálnější, snad až na několik slovíček. Byl tam třeba pozdrav "zdrástvujtě ribjáta" a my tam daly "čau lidi". To je ale stejné, jen to má ten aktuální prvek. Víte, i když je třeba mezi Lancelotem a Elzou ta mluva docela knižní, děj vás strhne. Vnímáte, jak je to téma "draka" a společnosti, která ho neodmítne a má ho dokonce ráda, aktuální a přestanete vnímat knižnost dialogů," řekla mi Lenka Benešová a Eva Romancovová dodala: "Bylo to prostě skvělé a moc se nám to líbilo. Je vidět, že režisér své herce zná a jsou to naprostí profíci. Viděla jsem hru zfilmovanou ještě za Sovětského svazu a pár úryvků, ale celou nikdy. Každopádně jsme s napětím očekávaly, jak některé repliky vyzní, a jak na ně budou diváci reagovat. To bylo napínavé, protože člověk nemá nikdy jistotu, že to zafunguje. Ale měly jsme radost, dopadlo to skvěle." Docela mě zajímalo, jestli se dnes v Rusku Drak hraje, ale jasnou odpověď jsem nedostal: "My to nevíme, ta hra je i v současném Rusku velmi slavná, často se k ní odkazují literáti a také se z ní často cituje. Téma draka v nás je v Rusku velmi silné a ruská intelektuální vrstva i opozice hru až velmi dobře zná."

František Teichmann

O repríze představení Drak 28. 2. 2020 v Music Baru Forea v Lanškrouně:

http://www.oiktv.cz/kultura/divadla/soubor-skeble-uvedl-pohadku-pro-dospele-o-souboji-dobra-a-zla/