Dvacet let slz, smíchu a radosti

DVACET LET SLZ, SMÍCHU A RADOSTI

 Publikováno: Listy Lanškrounska, 04. 05. 2019,  František Teichmann

Škeble slavila dvacáté narozeniny, 3. května 2019

Když slaví narozeniny fotbalisté, očekává se, že sehrají alespoň přátelák kvalitou odpovídající standardnímu výkonu mužstva a pak spolu s fanoušky doladí formu u sklenky. Na divadelní narozeniny se z této logiky hodí premiéra. Po pátku 3. května lze konstatovat, že Škeble očekávání naplnila vrchovatě. Jednak připomněla část svých her komponovaným pořadem ukázek ze šesti starších představení, včetně toho úplně nejstaršího a před devátou pak dojelo do arény i Autíčko, novinka z pera Jana Střechy v podání Praškeble.

Připomínka představení Averoš

Komu je uvedené označení neznámé, prozradím, že toto herecké společenství žije z faktu, že někteří odrostlejší členové Škeble zkrátka nedokáží s herectvím „praštit“ ani poté, co je uchvátí pracovní proces či rodinné povinnosti.

Večerem provázeli, jak jinak, Šimon s Martinem. Elegantně, vtipně a s přehledem protřelých mazáků dávkovali divákům jednotlivé útržky bývalých představení a do toho improvizovali. Tak dobře, že se to nedalo odlišit od míst, která si alespoň zběžně připravili.

Martin Blažek a Šimon Knápek provázeli večerem

Tři sestry a jeden prsten, Michaela Kroulíková a Vojta Viskupič

Bramborový den, Pavel Studený a Vojta Kráčmar

Vest pocket revue po dvaceti letech, Jirka Sloupenský a Jan Schöpp

Aréna v L´artu byla připravena bezvadně a Jan Střecha pochválil, jak skvělá byla spolupráce se zaměstnanci kulturního centra. Nekonečné fronty u malých barů ani hlučnou vzduchotechniku však změnit nejde. Ukázek bylo celkem devět. Na Vest pocket revue, které mělo premiéru 1. května 1999, navázaly Marionety s.r.o.,  Tři sestry a jeden prsten, legendární Bramborový den, Averoš a Zakázané uvolnění. Poznámka Růženy Šteflové, že některé oprášené výkony byly lepší, než kdy před tím považuji za přátelský dloubanec, který však dokládá, že herci prostě věkem zrají. Musím s ní souhlasit, až na výkon Vojty Kráčmara v roli jezeďáka Bohouška. Ten byl a je boží vždycky!

Novinka hra Autíčko směřuje do nedaleké budoucnosti, ke které kráčíme aktivně vstříc. Vzpomněl jsem si při představení na své nedávné blažené snění o tom, jak bych si místo napínání smyslů za volantem, mohl cestou do chorvatské Paklenice pohodlně zdřímnout, zatímco by automaticky řízený automobil převzal moje povinnosti. Jan Střecha se nad fenoménem inteligentních strojů zamyslel hlouběji a moji iluzi naboural dřív, než definitivně nabouralo divadelní Autíčko. Jemně děsivý vývoj děje může odkazovat na kultovní snímek Upír z Feratu. Stejně jako Josef Nesvadba i Střecha reaguje na aktuální souvislosti, jen ne tak hororově. Na jedné straně se inteligentním strojům bezesporu nevyhneme, ale na té druhé se vyhnout nebudeme moci ani složitému hledání zodpovědnosti a etických i emocionálních souvislostí. Dva roky stará nehoda autonomního vozu, který v USA zabil chodkyni, budiž nám mementem toho, že stroje za nás mohou převzít leccos, ale zodpovědnost ne. Ve hře ale autor naráží i na další současné jevy jako je sexuální identita, genderová vyváženost a obecné potíže ve vztazích mužů a žen. Humor představení koření, ale rámuje ho nepříjemný pocit stísněnosti a obav. Střecha zůstává v jádru kritickým pozorovatelem, který reaguje na současnost. Někdy hlavně humorem, jindy, jako teď v Autíčku, potemnělou atmosférou. Herci Praškeble těží ze zkušeností i schopnosti lehce vstřebat kvanta textu. Dobře trefená byla i sázka na Tadeáše Maňku a Terezu Pokornou v hlavních rolích manželské dvojice Lenky a Petra.  Nejen díky věku herců, ale i jisté vztahové chemii, jevil se jejich vztah značně věrohodně. Poněkud složitě uchopitelnou roli Autíčka posadila Bára Poláková do roviny domácího plechového mazlíka, ze kterého nejdřív všichni šišlají a zdrobňují, dokud je nezačne mrazit.

Má obava z náročné arénové scény se rozplynula hned v prvních minutách představení a fotky dokládají, že pro diváky je bezprostřední kontakt s herci obohacující. Na rozdíl od odpoledního představení na zámku, odcházeli z L´artu všichni o dost později a o dost lépe naladěni, prostě není divadlo jako divadlo. Jan Střecha s dortem, který ztvárňoval střechu se škeblemi a myslím i silným pocitem smysluplnosti své tvořivé práce.

František Teichmann