Premiéra souboru Škeble, sál lanškrounského zámku, 21. 10. 2016

Tak jsme se po představení shodli, že Honza Střecha nám zprostředkoval klasiku, po které bychom dobrovolně jen stěží sáhli. Hru Alois Jirásek dopsal v roce 1904 a stala se skutečnou legendou. Dodnes je nejhranějším původním českým divadelním dílem všech dob. Bez zajímavosti není ani fakt, že Jiráska k sepsání inspiroval mlýn v jeho rodném Hronově i zkušenosti ze studia historie litomyšlského zámku, kde se dočetl, že poddaní měli při příjezdu panstva povinnost "ohně i světel v zámku opatrovati". V nedaleké Litomyšli totiž Jirásek prožil čtrnáct let jako učitel dějepisu a zeměpisu na tamním gymnáziu.

Střechova Lucerna je pravda ke klasice docela nemilosrdná a sám autor "škeblácké" verze připouští, že hru o třetinu zkrátil a text z 80% přepsal. Jenže chtělo by se současné mládeži našprtat více než tříhodinovou původní verzi díla?

Domnívám se, že odpověď známe. Přitom romantický příběh o lásce, intrikách panstva i boji za spravedlnost prakticky neutrpěl a zůstal zachován v zásadních rysech beze změny. Někomu by mohl ve hře chybět hejkal nebo vodníci, ale proč je nenahradit dvojicí zákeřných tajných agentů? Oproti Jiráskově verzi režisér Střecha polidštil i hlavní postavu mlynáře Libora. Ten celkem pochopitelně, na rozdíl od originálu, podlehl svodům kněžny. Tím spíš, když ji hrála sličná Eliška Poláková. Libor samozřejmě zůstal absolutním klaďasem. Jeho postava je, obávám se, noční můrou každého herce, protože ve srovnání s tím, jak se může člověk vyřádit v záporné roli, dobrák od kosti tolik hereckých příležitostí nenabízí. Režisér proto Jonathana Košťála v roli Libora nenechal zcela odkrvit a dopřál mu drobné morální zakolísání jednoho vášnivého polibku.

Kriticky autor zamířil i do svých řad. Roli učitele Zajíčka toužícího po definitivě vykreslil jako nesebevědomého a zákeřného čecháčka, který se snaží vlísat do přízně vrchnosti, jen aby získal to, nač by mohl mít po dvaceti letech ve škole právo. "Já jsem jenom učitel, já jenom říkám, co vy byste jakoby chtěli slyšet, já jsem pozitivní! Já zámek pochválím, do novin hezky napíšu, děckám otázky pro Její Jasnost vymyslím..." Svou reputaci si učitel v přesvědčivém podání Pavla Studeného vylepšil až v závěru, kdy zapochyboval, má-li se pustit do kácení lípy. Je to docela výstižná paralela s dnešním stavem, kdy nejeden pedagog ztratí páteř i chuť do práce v záplavě byrokracie a sebelítosti nad vlastním osudem špatně placeného státního zaměstnance.

Pochválit si zaslouží celý ansábl, protože hra velmi dobře drží pohromadě a od první chvíle je patrné, že se studenti divadlem bezvadně baví. Vypíchnout bych však chtěl tři skutečně výrazné role. O Elišce Polákové už jsem se zmínil, kněžnu hrála lehce a s přesvědčivou aristokratickou noblesou femme fatale. Už v Averošovi jsem vysekl poklonu inkvizitorce Petře Pecháčkové. V Lucerně v mužské roli Vrchního jen potvrzuje svůj výjimečný talent. Přesnost ve výrazu s bezchybnou znalostí textu i samozřejmým německým přízvukem mi říká, že na JAMU by měli zbystřit, tedy pokud si tam Petra podá časem přihlášku. Role Haničky je jako jediná alternovaná. S Denisou Kupsovou se v ní střídá Pavla Kráčmarová, která v jiném pojetí, ale neméně skvěle zahrála v předpremiéře 20. 10. v Žichlínku. Denisa velmi přesně vystihla romantickou dívku devatenáctého století, včetně výrazů tváře, za které by se nemusely stydět ani hvězdy předválečné kinematografie. Její roli akcentoval procítěný zpěv písně Veverka zapůjčené od brněnské kapely Poletíme. Spontánní potlesk publika byl pochopitelný.

Hudba vůbec bývá silnou stránkou Střechových her a i v Lucerně měl režisér šťastnou ruku, přesněji ucho. Tím spíš, když se může opřít o herce muzikanty. Podvečerní stahování mlynářského praporu na znělku večerky armády ČR byl mimochodem jeden z nejlepších fórů představení. Malou technickou lichotku si dovolím také k samotné lucerně, která reprezentuje sílu technologického zázemí souboru Škeble. Světlo v ní zajišťuje dioda, napájená zařízením, které při převrácení lucerny samo zhasne. Prostě když jde o vrcholný moment hry, kdy kněžna ruší nesmyslné nařízení a symbolicky vstupuje do éry rozumu a spravedlnosti skopnutím lucerny, zajistí technik souboru Olda Moravec po vzoru starých tesláckých mistrů i nemožné.

V závěru skoro všechno dobře dopadne, Hanička Liborovi odpustí, kněžna zruší ponižující povinnost mlynáře svítit panstvu na cestu a lípa neskončí ve štěpkovači. Aktuální poselství se však hrou táhne jako červená niť a tu a tam vykoukne v nějaké vtipné nadsázce. Nicméně tento jemně politický akcent na odvěkou touhu vrchnosti dbát o dobro prostého lidu nějakým tím nařízením je dnes aktuálnější, než bych sám chtěl. Jan Střecha s šibalským úsměvem neprozrazuje, jak to myslel. To ať si domyslí diváci sami. Jen někdy byl konkrétnější. Například při narážkách na registrační pokladny nebo na výtisky tisku zdarma do schránky. Poněkud mrazivé byly i náznaky toho, jak to s některými postavami dopadne, když nepochopí, co jim vrchnost naznačuje. Nebo že by se to Lanškrouna netýkalo? To ať posoudí každý sám, nejbližší možnost můžete mít 11.11. 2016 v Sázavě a 15. 11. na divadelní přehlídce ve Václavově u Zábřeha.

František Teichmann