Až jsem na sucho polknul při představě, že by měl syn zpívat. Ale hra naštěstí neměla s Landovým muzikálem z roku 1996 nic společného. Děj také volně vychází z verze, kterou proslavili němečtí sběratelé pohádek a pověstí bratři Grimmové a ne z děsivě hororové adaptace Viktora Dyka. Ať tak či onak, Jan střecha příběh napasoval na moravskou hypotézu, která není dějově tak tragická. Má dokonce i řadu faktických důkazů, které by mohly dokládat, že Střechův příběh o Krysaři může být historickou realitou a popisovat kolonizaci Drahanské vrchoviny mladými německými osadníky ze saského Hamelnu.

Střechův Krysař je dospělou pohádkou o dobru a zlu, ve které se postavy teprve rozhodují, na kterou stranu se přidají. Cenné je, že rozhodování není úplně snadné, konečně stejně jako v běžném životě každého z nás. Krysař ve Viktorově podání je přesvědčivý hochštapler, který nabízí ke koupi kdejaký šmejd s okouzlujícím úsměvem. Když se má rozhodnout, stane-li se součástí odpudivého kšeftu s dětmi, jen těžko odolává možnosti dobře si vydělat, když si tím současně může zachránit i krk. Nakonec ale pochopí, že při troše štěstí mu může hlava zůstat na krku, pomůže dětem a ještě získá lásku.

Střechovy hry jsou známé svou vynalézavostí a hravostí, na které se významně podílí sami herci. Na začátku představení je proto až těžké rozhodnout se, jestli budete sledovat lidskou dějovou linku, nebo vás zlákají neposedné krysy, které sice nemluví, ale jsou poutavě hravé. Trhovkyně dokreslují drsný kolorit vesnice 13. století i prostý lid, který nejde pro slovo daleko a dobrými mravy neoplývá. Na obsazení postav má režisér Střecha čich a nejinak tomu bylo i tady. Herce vybral dobře typově i tím, že jim zvolené role sedí temperamentem. Trojice představitelů města Martin Lopour, coby Hans, Matěj Suldovský jako Otto Frick a Adam Kudláček v roli odpudivého Sebastiena Schulze si ve svých špinavých kšeftech náramně libují a bezesporu si herecky svou špatnost užívají. Vychytralí radní saského města neváhají pro vlastní prospěch udělat cokoliv a klidně pošlou děti z přelidněného města kamkoliv, jen když z toho budou mít peníze. Přesto se domnívám, že realita prvních kolonizací, které se týkaly i našeho regionu, byla ve skutečnosti ještě mnohem drsnější a strádání německých migrantů muselo být jen těžko představitelné.

Všechny role skvěle podtrhly i kostýmy a jsou v Krysařovi silnou stránkou, stejně jako jednoduchá funkční scéna a hudební motiv Krysařovy flétny.

HHerecky hra ale stojí na výkonu Viktora Teichmanna co by Krysaře a Jarmile Tahalové v roli Agnes. Od Krysaře se očekává až extrémní extravertnost a odzbrojující šarm. Krysař má na scéně zářit. Agnes má být zase jemná, současně i zkušená a v hloubi duše i velmi silná žena a matka dospívajícího syna. V obou případech zvládli herci role přesvědčivě, až vás to v případě vlastního syna zasáhne. Prostě nejste připravení na to, co ve vlastním potomkovi dřímá. Důležitým a těžkým místem hry jsou i vzájemné rodící se city mezi Krysařem a Agnes. I tady oba dokázali emoce uvěřitelně a romanticky uhrát.

Střecha do hry vtipně zakomponoval i pěknou scénu ve staročeštině, která připomíná, že původní moravští obyvatelé jen těžko vítali nové osadníky s otevřenou náručí. Byla sice malou, ale nezapomenutelnou hereckou příležitostí, stejně jako trojice vyslanců z východu.

A právě zde hra zaujme svou aktuálností na téma migrace, které nepřestává být jedním ze složitých evropských problémů i po více než 700 letech od osídlení našeho kraje. Postava vyslance z Moskovie zahraná Pavlem Studeným, který chce získat děti do otroctví, s tím, že si je už převychovají, bezesporu naráží na více než 19 tisíc dětí, které vojáci násilně odvlekli do Ruska po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022.

Střechova hra je silná příběhem i výkony herců, byť v některých scénách je ještě co dopilovat. Příběh o Krysaři skoro každý zná, očekává tragický konec, ale ono to nakonec celkem dobře dopadne, když Krysař dokáže, že má v jádru dobré srdce, což není vůbec špatné poselství.  

Pokud jste se na vyprodané představení nedostali, máte možnost vystoupení zhlédnout 8. 11. v Sázavě nebo v rámci festivalu Lathife, který se koná ve dnech 14. až 16. 11. 2024.

František Teichmann